Motto: To jsou ty paradoxy...[1]

1.   Úvod

V letošním roce si připomínáme 80. výročí narození Václava Havla - dramatika, disidenta a prvního polistopadového prezidenta. Výročí jednoho z hrstky lidí, kterého si váží celý svět. Z těchto všech důvodů se učitelé naší školy rozhodli vytvořit Projekt o Václavu Havlovi, ve kterém si připomeneme život a tvorbu této osobnosti.

Havlová díla nejsou mezi studenty příliš rozšířená a známá. Některá jsou navíc náročná na pochopení. Poněvadž nejsem ani zdaleka zkušeným čtenářem, pro svůj projekt jsem si vybrala Audienci. Sice Havel byl překvapen, když tato privátní hra projevila větší autonomní životaschopnost než ‘vážnější’ hry, které ji těsně předcházel[2]. Ale právě soukromé a vnitřní může svoji autentičností oslovit daleko širší okruh posluchačů než apriorní snaha o abstrakci a zobecnění[3]. Kvůli tomu jsem hru zhlédla hned v několika provedeních, a tak trochu mi přirostla k srdci.

2.   Interpretace díla

Divadelní hra vznikla v roce 1975. Poněvadž byl Havel autorem zakázaným, psal v té době pouze pro pobavení přátel. Pro mne je velkým paradoxem fakt, že knihu napsal během dvou dnů. Jak řekl Vlastimil Třešnák (2009): „...Havel tehdy asi lajdačil, tak narychlo, aby měl taky co číst kolegům, kteří celý rok pracovali na svých dílech, tak sesmolil možná ve velmi krátké době Audienci.“ Což jenom potvrzuje to, že náš první český prezident byl opravdu velmi nadaným spisovatelem.

Žánrové zařazení

Audienci můžeme zařadit mezi absurdní dramata. Nelze ji však připodobnit ku příkladu Plešaté zpěvačce, která do žánru rovněž spadá. Eugène Ionesco se totiž inspiroval konverzační příručkou, proto zde nenalezneme žádné smysluplné dialogy, ale velmi podivné monology. Stručně řečeno, jedná se o dílo, jež je absurdní po všech stránkách. Zato Havlova tvorba je absurdní obsahem, poněvadž si docela dokážeme představit, že obdobný dialog mohl klidně někdy někde proběhnout. Sice se zde některé sládkovy věty často opakují, ale ani to není v běžném světě neobvyklé. Absurditu zde nalézáme spíše v jazyce a lidském životě. Někteří literární kritici hru dokonce zařazují mezi tragikomedii.

Divadelní hra není rozsáhlá. Jedná se o tzv. „jednoaktovku“, tedy představení, které se hraje bez přestávky a většinou obsahují anekdotické prvky. Spolu s Vernisáží (1975) a Protestem (1978) se označují jako tzv. „Vaňkovky“. Jde o absurdní dramata, jednoaktovky, ve kterých vystupuje Ferdinand Vaněk[4], alter ego Václav Havel.

Charakteristika postav a prostředí

Celé dílo se odehrává v kanceláři trutnovského pivovaru. Ano, přesně v tom stejném pivovaru, kde necelý rok pracoval i samotný autor. Audience v překladu znamená schůzka, což vlastně přímo charakterizuje jedinou dějovou linii, schůzku sládka s již zmiňovaným Ferdinandem Vaňkem.

Sládka bychom mohli popsat jakožto člověka s nižším vzděláním, který díky práci v pivovaru považuje pivo za obyčejnou limonádu. Dle popisu bych jej mohla zařadit mezi tehdejší dělnickou třídu. Postava se ve hře vyvíjí, ke konci se dostává do fáze, kdy se stylizuje do role kamaráda a zároveň „příteli“ nadává, ale to vše pouze z důvodu rostoucí hladiny alkoholu v krvi.

Naopak Vaněk je člověk velmi vzdělaný, který ani trochu nezapadá mezi zaměstnance podniku. Zejména mluví, na rozdíl od ostatních, spisovně a zatímco sládek mu pokládá rozsáhlé otázky, on odpovídá jednoslovně. Během inscenace vypije sotva skleničku, naproti tomu jeho nadřízený jich zvládne hned několik. První absurdní stránku tedy nalézáme v naprosté odlišnosti či přímo v ostrém kontrastu postav.

Hlavní motivy díla

Během dialogu se postupně dozvídáme o Vaňkově bývalé práci v divadle. Když sládek zjistí, že Ferdinand zná třeba Jiřinu Bohdalovou, chce ji ihned pozvat do pivovaru a setkat se sní. Touží po tom usilovně, neboť pokaždé, když se vrací z toalety, se na tuto českou herečku optá. Nejspíš ale Václav Havel netušil, jaký problém tímto způsobí. Hra Audience byla totiž ještě před premiérou v Praze uvedena nejméně ve 13 zemích světa[5]. A tak když příslušníci StB slyšeli několikrát během jedné německé inscenace jméno Bohdalová, předvolali si ji k výslechu. Z hrůzy, že bude muset vystoupit v televizi, si nechala znetvořit obličej, což naštěstí opravdu pomohlo a celý případ se záhy uzavřel.

Další věcí, která hraje ve hře důležitou roli, je Státní bezpečnost. Sládek se svěřuje s tím, že se na Vaňka chodí pravidelně ptát. Musí dávat o něm pravidelná hlášení, což může být pro někoho velmi náročná činnost, a tak nabízí Ferdinandovi lepší pracovní pozici, pokud ale bude sám na sebe psát hlášení. Absurdní. Avšak paradoxem je to, že pár let od napsání této knihy Havel toto opravdu zažil. Při „pobytu“ v heřmanické věznici musel o sobě pravidelně psát. Jako by měl schopnosti některé věci předvídat.

Vrchol absurdity

Vrcholem absurdity je samotný závěr. Vaněk přichází znovu do kanceláře. Vše vypadá, jako bychom se vrátili na začátek, poněvadž sládek si evidentně nic nepamatuje. Nabídne Ferdinandovi pivo a zeptá se: „Tak co? Jak to jde?“[6] A jak zní odpověď a zároveň poslední věta hry? „Je to všechno na hovno.“[7]

Musím přiznat, že tento závěr mne velmi šokoval, ale zároveň i pobavil. Ještě více mne pobavila historka z natáčení audio nahrávky, kdy Václav Havel hrál právě Vaňka a měl velký problém vyslovit zmiňovanou větu. Aneb když to má říct na divadle, tak pořád nad ním je varovnej prst jeho otce[8].

Osobní hodnocení

Již v úvodu jsem popisovala, že Audience mi přirostla k srdci. Nejspíš tomu napomohly brilantní inscenace, které jsem měla možnost zhlédnout. Ale všeobecně je mi absurdní drama něčím blízké, možná i tím, že si často připadám jako obyvatel jakéhosi „absurdistánu“.

I když při prvním „setkání“ s tímto dílem jsem mnohé věci nepochopila, při druhém a třetím mi bylo mnohé hned jasnější. Nejvíc jsem však pochopila při sledování dokumentu Občan Havel přikuluje, jenž pojednává o životě za normalizace, práci v trutnovském pivovaru a vzniku samotné divadelní hry

Porovnávat mohu pouze s Vernisáží, která vznikla ve stejném období. Obě díla jsou dosti podobná, ale pro mne je mnohem srozumitelnější Audience. Proč? To přesně nevím, ale možná i větším množstvím materiálů, které napomáhají knihu pochopit. Více jistě zjistíte při přečtení dalších prací z tohoto projektu.

3.   Závěr

Ačkoliv nepíši o dílu rozsáhlém, šlo by jej určitě rozebrat ještě z dalších a dalších úhlů. Myslím si, že na tomto místě mohu použít motto: „Co si může autor víc přát, než aby hra byla chytřejší než on a vždy v nových souvislostech odkrývala nové významy.“[9] Dle mého názoru se mu to i v tomto případě povedlo. Ani tři různá představení a přečtení několika knížek nestačilo k tomu, abych odhalila všechny významy.

 

 

 

Zdroje:

[1] HAVEL, Václav: Audience.

[2] JIROUS, Ivan M: Čtení o Václavu Havlovi. Praha: Institut pro studium literatury, 2013. S. 63.

[3] Tamtéž

[4] Nutno poznamenat, že ve hře Vernisáž se postava jmenuje Bedřich, ale charakteristickými rysy odpovídá Ferdinandu Vaňkovi.

[5] Nepřekonatelný Pavel Landovský a skvělý Josef Abrahám v absurdní hře Václava Havla, [online]. [cit. 10. 12. 2016]. Dostupné z: http://www.kultura21.cz/aktualne/10731-filmexport-home-video-audience-tz

[6] HAVEL, Václav: Hry 3. Brno: Větrné mlýny, 2010.  S. 86.

[7] Tamtéž

[8] LANDOVSKÝ, Pavel: Občan Havel přikuluje. [online].

[9] Václav Havel citáty. [online]. [cit. 10. 12. 2016]. Dostupné z: http://citaty.net/autori/vaclav-havel/?page=3.