Jediné, co má význam a z čeho čerpají opravdové básně, je život sám...[1]

1.   Úvod

Jméno Antoine de Saint-Exupéry je nejčastěji spojováno s Malým princem. Tato kniha si drží svou popularitu více než 70 let. Není divu, Malý princ kraloval knihovnám několik desetiletí, než ho Harry Potter sesadil.[2] Což je trochu paradox, jelikož příběh malého letce, který stojí na pomezí filosofického románu, není primárně určen pro děti. Spíše je označován jako pohádka pro dospělé.

Mým úkolem je však seznámit vás s trochu jiným dílem. S dílem, jenž je často přirovnáváno k Desateru či dokonce k Bibli. Ano, jedná se o Citadelu, která obsahuje nepřeberné množství myšlenek a zároveň není ještě moc probádaná.

Jakožto poměrně nezkušený čtenář se pouštím do poněkud náročné úlohy. Avšak člověk poznává sám sebe, když zápasí s překážkami[3] a jakési poznávání „sebe sama“ mi připadá důležité. Zvláště po četbě tohoto filosofického díla.

2.   Interpretace díla

Saint-Exupéry pracoval na Citadele v závěru svého života. Od roku 1936 se nad jeho knížkou, jeho básní[4] zamýšlel všude, kde žil. Během posledních osmi let pobýval v nejrůznějších končinách a žil v poměrně odlišných podmínkách. A právě toto dílo je přesným obrázkem jakési různorodosti – vyskytují se zde různé postavy, autor si klade všechny možné typy otázek, čtenář vnímá některé kapitoly jako uchopitelné, jiné vůbec...

Antoine de Saint-Exupéry však nestihl vydat tuto knihu za svého života. Až po čtyřech letech od jeho smrti se povedlo objevené torzo Citadely ucelit a dát jej do dnešní podoby. Ano, nejspíše by trvalo ještě léta, než by jeho kniha dospěla do antonovy vysněné podoby. Do podoby, která by možná byla srozumitelnější a která by neobsahovala opakující se myšlenky. Na druhou stranu čtenář má jedinečnou příležitost zjistit, jak vzniká literární dílo.

Struktura díla

Kniha je rozdělena na 219 kratších částí, které nejsou propojené jednou dějovou linií. Proto není třeba začít klasicky od začátku, osvědčenou metodou je nalistovat si náhodnou stránku a začíst se právě na tomto místě.

V každé kapitole je v posledním odstavci shrnuta podstata myšlenky, se kterou byla tato část napsána. Ze začátku nám připadá, že tato struktura se nápadně podobá jednoduché bajce. Avšak jakési shrnutí nemá člověka poučit. Spíše jde o vštěpování otázek do hlavy čtenáře.

Jak jsem zmínila, úseky jsou velmi rozmanité, zejména z hlediska náročnosti. Některé části může pochopit dítě školou povinné, s některými otázkami mají problém i zkušení filosofové. Proto je doporučováno začít nejprve Malým princem a Zemí lidí, což dle J. Ph. Ravouxe tvoří nejlepší úvod k četbě Citadely[5]. Zde se člověk seznámí s saint-exupérovským myšlením a jeho názory.

Tím, že myšlenky v této knize na sebe prakticky ani nenavazují, považuji čtení Bible za méně náročné. Sice ku příkladuvšech Pět knih Mojžíšových, které svou délkou odpovídají Citadele,přečetla pouze hrstka lidí. Jenže dle mého názoru to nesouvisí s náročností. Spíše jde o důsledek obsáhlosti díla a o úbytek křesťansky smýšlejících občanů. Citadela vlastně představuje svou délkou také průměrný román. Ale románu se jinak vůbec nepodobá.

Z tohoto důvodu jsem se rozhodla vybrat pár Saint-Exupérových myšlenek, se kterými bych vás chtěla v následující části seznámit a trochu se zamyslet nad jejich obsahem.

XLVIII - Minulost je prostě taková

V této kapitole je směřována pozornost k naší minulosti, především k jejímu hodnocení. Čas od času každý z nás přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby... Stěžujeme si a litujeme toho, co jsme udělali. Zkoušíme si představit, jak by vše bylo jednodušší, kdybychom neřekli to a ono. Ale jak říká samotný autor, vymýšlet si města snů je snadné, neboť snu se nic nestaví na odpor. Vůbec netušíme, jak by to ve skutečnosti dopadlo. Určitě bychom udělali zase jinou chybu, která by nás k našemu snu zase nedovedla. Je naivní si myslet, že kdybychom se zachovali jinak, svět by byl růžovější.

Ale i kdyby ten svět růžovější byl, nemá sebe menší smysl o tom přemýšlet. Je dosti pravděpodobné, že kdyby neexistoval žádný podmiňovací způsob, lidé by se tolik nezaobírali svou minulostí. Nebyla by možnost o tom mluvit. Avšak to jsou zase jenom spekulace.

Podstatný je fakt, že s minulostí vůbec nic nenaděláme. Jako nedokážeme přemístit řeku, tak ani minulost nezměníme. Je prostě taková. Vezmi ji, jaká je, a nechtěj přemisťovat hory. Jsou, jaké jsou.[6]

CXXXIII – Žádná tvorba, jen opravování

S poněkud kontroverzní myšlenkou se můžeme setkat ve sto třiatřicáté kapitole. Antoine de Saint-Exupéry zde tvrdí, že práce umělců spočívá v pouhém opravování. Nic tedy nevytvářejí, jen přetvářejí. Když ku příkladu zakládám město, opravuji písek. Potom opravuji město. A od jedné opravy k druhé směřuji k Bohu.[7]

Podle mne hlavně záleží na tom, jak si člověk nadefinuje slovesa „tvořit“ a „opravit“. Třeba sochaři opravdu jakýmsi způsobem opravují hlínu, čímž vytvářejí nové dílo. Jenže takoví skladatelé přeci komponují dílo od začátku, nemají co opravovat. Spíše dávají dohromady různé tóny, harmonie. Ale že by si vzali nějaký celek a pak jej jen trochu pozměnili? To ani náhodou. Možná kdyby „opravit“ mělo stejný význam jako „seskupit“. Možná...

CLIV – Dokonalost je směr

„Dokonalost je směr a tíhnutí k něčemu.“[8] Pod tato slova autora bych se klidně podepsala. Stejně jako pod výrok „S poctivostí nejdál dojdeš“, jenž považuji za mé životní motto a který s předchozím citátem úzce souvisí.

Asi si říkáte, proč je tedy dobré k dokonalosti směřovat, když jí nikdy nedosáhneme. Proč se nemůžeme smířit s nedokonalostí. Nuže, stačí se podívat na české silnice a dálnice, kde dělníci pracují maximálně do výše svého platu a stavitelská firma vybírá levné materiály a postupy, aby co nejvíce vydělala. Výsledkem jsou neustále rozbité cesty, které jsou vhodné leda tak pro tankisty. Problém není v tom, že by se lidé nesnažili díry a jiné nerovnosti opravit. Problém je v tom, že někteří vůbec nepřemýšlejí. Lépe řečeno, myslí jen na peníze a zabývají se pouze přítomností. Kdyby trochu použili svůj mozek, přišli by na to, že je v budoucnosti toto nepoctivé chování bude stát mnohem více úsilí a možná i peněz. Přišli by na to, že s poctivostí dojdou dál.

 

Osobní hodnocení

Ačkoliv jsem věděla, že čtení Citadely nebude jednoduché, nedokázala jsem si vůbec představit, jak náročné to doopravdy bude. Musím přiznat, že zhruba dvě třetiny díla pro mne zůstanou záhadou. Avšak vzhledem k tomu, že knihu vlastním pouhý týden, není to až tak překvapivé. Vždyť většina lidí, která se s Citadelou setkala, pokládá čtení tohoto díla za celoživotní. Pro jeho pochopení je potřeba se k některým částem neustále vracet a přemýšlet.

V porovnání s Malým princem mne i přesto Citadela oslovila mnohem více. Jednak mi vyhovují knihy, které nemají jednu dějovou linii a nemusím je tak číst chronologicky. Zároveň mám ráda výzvy. Právě četba a následný rozbor tohoto díla pro mne představovala nemalou překážku v mém „pohodlném“ životě. A myslím si, že překážku jsem přeskočila, snad ani neshodila.

3.   Závěr

Interpretovat tak rozsáhlé dílo v jedné seminární práci je v podstatě nemožné, zvláště když jde o tvorbu středoškolského studenta. Proto doufejme, že se najdou další nadšenci, především z řad bohemistů, případně filosofů, kteří Citadelu rozeberou do slova a do písmene.

Na úplný závěr mi však vyvstávají dvě základní otázky. Přál by si Saint-Exupéry, aby se jeho posmrtné dílo[9] stalo pochopitelným i pro laickou veřejnost? A dá se vůbec exuperovské myšlení nějakým způsobem uchopit? Odpovědí existuje několik a žádná není správná ani špatná. Vše záleží jen na úhlu pohledu.

4.   Příloha - vybrané citáty z Citadely

 

Když chceš pochopit slovo štěstí, musíš jej chápat jako odměnu, a ne jako cíl, neboť jinak nemá význam.

Jsem zcela otevřený. Jako na širém moři. Jen nebýt pasivní, neboť se nejedná o cíl, je to cesta, která přináší radost!

...aby se nám mohlo zdát ve snu o stromě obsypaném květy, musí nejdříve někde stát strom. A aby mohl být člověk šťastný, musí se nejprve stát člověkem.

A nepokládám se důležité navzájem srovnávat definice, které stanovují, co je štěstí. Život je takový, jaký je.

Když chceme poznat to, co je důležité, musíme na okamžik zapomenout na všechno, co nás tíží.

...důležitá je pouze šíře duše – duše s jejím střídajícím počasím, s jejími horami, mlčenlivými opuštěnými krajinami, s táním sněhu, svahy posetými květinami i s jejich spícími vodami: všechno to je neviditelné a vznešené tajemství. A v něm spočívá tvé štěstí a už se od něho nemůžeš odloučit.

Nevíš, kdy tě navštíví, ale musíš vědět, že má na světě moc a sílu naplnit tě štěstím.

 

 

Zdroje: 

[1] VIRCONDELET, ALAIN. Antoine de Saint Exupéry v obrazech a dokumentech. Praha: Slovart, 2013. S. 176.

[2] KUBÍČKOVÁ, KLÁRA: Stůl, u kterého vznikl Malý princ. Kniha ukazuje Exupéryho v obrazech [online].
[cit. 6. 3. 2017]. Dostupné z: http://bit.ly/2n5h73h

[3] Antoine de Saint-Exupéry citáty. [online]. [cit. 6. 3. 2017]. Dostupné z: http://citaty.net/autori/antoine-de-saint-exupery/

[4] KULTOVÁ, JIŘINA. Citadela (doslov). Praha: Vyšehrad, 2017. S. 431.

[5] KULTOVÁ, JIŘINA. Citadela (Doslov). Praha: Vyšehrad, 2017. S. 433.

[6] SAINT-EXUPÉRY, ANTOINE de: Citadela. Praha: Vyšehrad, 2017. S. 119.

[7] SAINT-EXUPÉRY, ANTOINE de: Citadela. Praha: Vyšehrad, 2017. S. 255.

[8] SAINT-EXUPÉRY, ANTOINE de: Citadela. Praha: Vyšehrad, 2017. S. 290

[9] KULTOVÁ, JIŘINA. Citadela (Doslov). Praha: Vyšehrad, 2017. S. 431.