Nezvěstný?

Příběh, který vám budu vyprávět, se stal zhruba před 10 lety. Mezi tím se událo mnoho věcí, všechny mé děti vyrostly, odstěhovaly se a žijí si svým životem. Přesto dodnes tomu nikdo nemůže uvěřit. Co se to stalo? Nuže, přečtěte si následující řádky a uvidíte...

V malém městečku, poblíž Huronského jezera, bydlím se třemi dětmi. Dříve s námi bydlel i můj manžel, ale naneštěstí přesně před rokem tragicky zemřel, během autonehody. Bylo to pro nás samozřejmě velmi těžké se s touto skutečností vyrovnat, ale po dvanácti měsících se náš život pomalu vrací do zajetých kolejí.

Poněvadž dnes je tomu přesně rok, chystáme se na hřbitov. Katty natrhala krásnou kytici, která hrob pěkně ozdobí. Také zapálíme svíčku, kterou vyrobil náš malinký Sam. Byl to úžasný člověk, proto si zaslouží mít své místo patřičně vyzdobené.

Odbyla čtvrtá hodina. Katty se vrací ze školy, a tak můžeme konečně vyrazit za Lukem. Nálada v autě je poněkud zkleslá, ale to bude možná i tím počasím. Venku je naprosto ošklivé počasí, padají trakaře a neskutečně fouká. Jakoby nám někdo nahoře oznamoval, že přijde něco strašného.

Trakaře, které padají z nebe, způsobili vyprázdnění celého hřbitova. A že je obrovský... Luke má hrob až na druhé straně hřbitova, musíme projít kolem spousty nebožtíků. Když je krásně, je to hezká procházka, ale dnes se nám ani nechce. Ale překonáme se, stojí to za to. Cestou opravdu nevidíme ani nohu.

Najednou cítím, jak mne někdo tahá za bundu. "Mami, kde je Sam?" Ohlídnu se kolem sebe a fakticky ho nevidím. "Same, Same, kde jsi?". Jelikož se nám Sam často ztrácí, zachovávám chladnou hlavu. Všichni tři se dáváme do pátrání. "Katty, ty běž do židovské části. A Johne, spolu se porozhlídneme v této část. Někde tady určitě bude." Že já si ho více nehlídala, ale teď už je pozdě. Věřím, že ho brzy najdeme.

Katty se vrací bez úspěchu. Pomalu a jistě začínám být nervózní. "Same, Same, okamžitě se vrať!" Nic. Sam nikde. Co si jen počnu? Vždyť hřbitov je obrovský, nikde ani noha! Co teď? Proč musí pořád někam utíkat? A proč...? Napadá mne i plno dalších otázek, ale nemá cenu fňukat, musíme ho najít.

Zpoza rohu přibíhá John, lapá po dechu a říká: "Mami, mami. Sam... Sam spadl do hrobu. Ale už tam není!" "Jak tam není, co to plácáš za nesmysly?" "Fakticky! Viděl jsem, jak běží kolem hrobu a jak do něj padá. Když jsem se po chvíli k místu dostal a podíval se dovnitř, už tam nebyl!" Jak nebyl?" Nějak mi to nejde do hlavy. Přece člověk nemůže zmizet. "Podíval ses pořádně? Pojďme, zaveď nás tam."

U hrobu mne popadá mdloba. Uvnitř jsou dvě rakve, pár květin, které zde nejspíše vhodili pozůstalí. Ale Sam? "Jseš si jistý, že spadl dovnitř? Nezdálo se ti to?" "Mami, přeci nemám halucinace! Jsem si tím jistý na sto procent. Vidíš ho snad někde?" Nevidím. Když jsem najednou spatřila Katty, málem mě kleplo. "Katty stůj, co to děláš?" "Jdu se podívat za Samem." Skočila dovnitř a na vlastní oči jsem viděla, jak zmizela. Nejsem blázen, opravdu! Opravdu! Není to možné, ale je to tak! "Měl jsi pravdu, Johne. Tento hrob je velmi zvláštní. Ale to nedává smysl!"

Je mi hrozně. Bodá mne u srdce, tečou mi slzy. Podobný pocit, jako před rokem. Stále doufám, že se to nějak vysvětlí, že se mi Sam s Katty vrátí. Je to hrozně zvláštní. Nerozumím, nechápu, to nedává smysl! Sedám si na kámen. John mne objímá a snaží se mne utišit. "Neboj mami, to bude dobrý. Přece nemohli zmizet. Znáš teleport? Viděl jsem to v jednom filmu - lidé někam vstoupili a najednou se ocitli na jiném místě. Já třeba věřím v to, že tento hrob funguje podobně."

Pomalu se blíží čas, kdy se brány hřbitova zavřou. Avšak bez dětí neodejdu, klidně zde budu nocovat. Je mi zima, ale bez dětí prostě neodejdu. Třeba měl Johnny pravdu, třeba...

"Mami, už jsme tady!" Cože? Zdá se mi to, nebo slyším hlas mé dcery? "Našla jsem Sama, čekal tam na mne." Je to ona! Jako by mi spadl kámen ze srdce. "Moje ovečky, pojďte mne obejmout!" Krásný to pocit. Tak krásný, že jsem málem zapomněla na to, co se stalo.

Jelikož je John velmi přemýšlivý, nedalo mu to a zeptal se: "Kde jste byli?". "To byste neuvěřili" povídá Katty. "Po mém pádu jsem dopadla na krásnou, zelenou louku plnou květin. Vlastně to bylo kousek od našeho táty."

Tento příběh opravdu moc smyslu nedává. Nikdo v okolí mi nevěří. A já se jim ani nedivím, pro mne samotnou je to velkou záhadou. Hlavně, že všechno dobře dopadlo.